Jak jsem se rozhodla někomu udělat radost

Krásné pondělí!

Chtěla bych (uvidíme, jak dlouho mi to vydrží) sem na blog psát více osobnějších "deníčkových" článků. Moc ráda je čtu na blozích ostatních blogerek a moje nekosmetické články mívají fajn ohlasy, takže proč ne?! Tento článek bude o dnešním obyčejně neobyčejném dni. O tom, jak jsem se rozhodla někomu udělat radost.

Tak ale pěkně od začátku. Když jsem se minulý týden bráchy ptala, co by chtěl za dort k narozeninám, řekl: "Čokoládovej!" Dobře, nejdřív řekl nugátovej, ale s tím jsem ho poslala do háje :D Řekla jsem si fajn, to je výzva, můj první čokoládovej dort. To zvládnu. Snad. Táta mě od toho trošku odrazoval, ale moje tvrdohlavost a paličatost opět hrály v hlavní roli a já byla nejvíc odhodlaná, že ho prostě upeču.

Dnes ráno jsem šla ještě nakoupit nějaké suroviny, které mi chyběly, zapnula jsem hudbu na plný pecky a vrhla jsem se do pečení. Vše šlo jako po másle. Těsto se mi podařilo, korpus mi během pečení krásně vyskočil a kupodivu i po vytažení z trouby a vychladlý vypadal pořád dobře. No sláva! Měla jsem radost. Menší komplikace ale přeci jen nastaly a to při tvoření krému, kterého jsem se bála jako čert kříže, protože když dělám něco ze smetany, fakt se děsím toho, že se mi to celé srazí. No... Smetana se mi sice nesrazila, ale... Když si na šlehači nevšimnete, že ho máte nastavený na maximum, zapnete ho a začnete šlehat... Výsledek? Smetana ke šlehání smíchaná s čokoládou všude :D Na lince. Na koberci. Na mé mikině. Na mém obličeji. Dobře, tak tohle se mi úplně nepovedlo. Asi čtvrt hodiny jsem pak šlehala krém a on ne a ne pořád mít tu, podle mě, správnou konzistenci. Nakonec jsem to ale riskla, napatlala ho na upečený korpus, dort dozdobila ořechy a dala ho do ledničky s prosbou: "Ať to ztuhne, prosím!"
A voilà! Ztuhlo!


Odpoledne přijel bratr z práce a my mu s taťkou konečně mohli popřát a předat dárky, které jsme mu pořídili. Dobře, které jsem já vymyslela a pořídila, protože i když vždycky nadávám, že nevím, co dotyčnému koupit, a fakt se s tím trápím, nakonec mě to ve finále vlastně baví  a vyžívám se v tom. A víte co? Dárky měly úspěch! Lístek na festival nikdy nezklame a už je skoro tradicí, že bratrovi kupuju něco na sebe. Tričko mu udělalo radost a věta "koukal jsem na něho v obchodě a chtěl jsem si ho koupit" mě jen utvrdila v tom, jak dobře mýho bráchu znám. Mýho "malýho" bráchu, kterýmu je dnes 21 let. 21 let!!! Mýho malýho bráchu, kterej je už nějakej ten pátek o hlavu vyšší. Mýho malýho bráchu, kterýho bych občas nejradši vystřelila na Měsíc, protože mě neskutečně štve, ale stejně jsem sakra ráda, že ho mám.

Můj brácha má prima ségru a já mám prima bráchu. A den.

Mějte se hezky, my jdeme zakrojit ten můj výtvor a snad si i pochutnat!

P.

Komentáře

  1. ❤😁 Měla si pravdu, zasmála jsem se...

    OdpovědětVymazat
  2. Pěkný článek :) Já někomu ráda dělám radost, ať už je to maličkost a nebo něco zásadního :)

    OdpovědětVymazat
  3. to je peknéééé :) určite mal brat radosť :)
    MakeUpByVeo

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Měl :) A nechci se chlubit, ale dort všem moc chutnal! :D

      Vymazat
  4. Ten je super. Strašně ráda peču, taky s hudbou na plné pecky! A jestli všem chutnal o to víc z něj musíš mít radost :)

    Travel with Marky || Život v Americe

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Moc děkuji za Vaše komentáře!