...

22:45

Ahoj, všichni.

Dnešní článek bude hodně osobní. Upřímný. Od srdce. A bude pro všechny. Pro ty, které nic takového nepotkalo (máte štěstí a závidím vám), i pro ty, kteří se s takovou situací museli vypořádávat nebo se zrovna vypořádávají.

Život je někdy pěknej parchant. Nespravedlivej parchant, kterej vás dostane na kolena, na dno, ze kterého není snadné se odrazit. I já si na svoje dno už sáhla. Někteří z vás ví, že rok 2016 pro mě nebyl dobrým rokem. A jeho konec už vůbec ne.

Nebudu sem psát celý příběh, přeci jen se tu asi nechci úplně otevřít a chci si něco nechat pro sebe, což doufám chápete. Věřte mi, stejně bych vás akorát ještě víc dojímala. A sebe ostatně taky. 

V únoru minulého roku jsme se dozvěděli o nemoci a já si najednou tak nějak začala více vážit všech společných chvil. Já jsem si jich sice vážila vždy, ale najednou to bylo prostě jiné. Chodily jsme na procházky, trhaly kytky u cizích zahrádek a smály se tomu, že nás někdo načapá, vařily jsme, seděly jsme pod peřinou s notebookem, koukaly jsme na videa a já se k ní tulila. K mojí mámě. 

Moje máma, moje máma nebyla jen máma. Byla moje vrba. Můj rádce. Moje nejlepší kamarádka. Měly jsme pohádkový vztah. Ten nejlepší vztah jaký může dcera s matkou mít. 

Dnes by slavila 46. narozeniny. A já místo oslav a radosti, že je tu s námi, píšu tento článek a je mi smutno. A i když je bolest po těch měsících bez ní menší, tohle je přesně jeden z těch dní, kdy to bolí hodně. 

Myslím si, že není větší bolesti než bolest po tom, co ztratíte někoho, koho máte rádi. A tím "ztratíte" myslím ztrátu definitivní. Ztrátu NAVŽDY. Jako by to bylo včera. Ten den, kdy mi to táta hned po mém probuzení oznámil. 9. prosinec. Asi nedokážu slovy popsat, jak moc velkou bolest jsem cítila. Jak moc špatně mi v tu chvíli bylo. Jak se mi najednou zhroutil celý svět. Jak moc těžký je něco takového slyšet. Jako by vám někdo vyrval srdce z těla, jako by najednou nebylo pro co žít, jako by najednou zmizelo z vašeho života světlo. Jeden z mých největších strachů se naplnil. Tak bezmocná a zlomená jsem se nikdy necítila. Člověk, kterého jsem vídala celý svůj život téměř každý den, byl najednou pryč. A co je horší - je to definitivní. Vždy mě děsily věci, které jsou definitivní. Věci, které jsou navždy. Věci, které nezměním.

Nejhorší byly zhruba první tři měsíce. První měsíc to byl takový šok, že se můj mozek bránil všemožnými způsoby. I když jsem věděla, že to racionálně není možné, doufala jsem, že se otevřou dveře a ona v nich bude. Že mi zavolají z nemocnice a řeknou, že se spletli. Že se vzbudím z toho zlého snu. Zní to šíleně.

Hledala jsem způsob, jak fungovat. Jak se nezbláznit. Hledáte nový řád, protože ten starý se sesypal. Potřebujete nový. Kromě neustálé otázky "proč" jsem se ptala "jak to teď bude", "jak bez ní budu žít". Spousta věcí je jinak. Spousta věcí nedává smysl. Spoustu věcí najednou pochopíte, ale zároveň spoustu věcí nechápete. Spoustu věcí vnímáte úplně jinak. Spousta věcí, o kterých jste si mysleli, že jsou důležité, najednou nejsou. V tu chvíli jsou stejně nejdůležitější ti okolo vás. Rodina. Přátelé. A překapivě i lidé, kteří nejsou ani jedno z toho, ale i tak je to zasáhlo a chtějí vám pomoct. I když často vlastně neví jak. Neví, co mají říct. Co mají udělat. Jak se chovat. Ale vám stačí jen to, že tu jsou. 

Zhruba první dva měsíce se mi o ní pořád zdálo a já za to byla vlastně ráda, protože to byl jediný způsob, jak být s ní. Každý den jsem plakala. Nebyl den, kdy bych neuronila slzu. V lepším případě to nebyly hodinové záchvaty breku. Bylo to vyčerpávající. Už nechcete brečet. Kvůli sobě. Kvůli ostatním Kvůli ní. Ale nejde to. Otravuje vás to, máte pocit, že otravujete i vaše okolí.

Některé věci si prostě nedokážeme představit, dokud se nestanou. Já si taky vždy říkala, jak to lidi můžou zvládnout. Jak moc těžké to musí být. A bum. Najednou se to děje vám. Slyšíte věty typu "musíš být silná", "bude líp", "mrzí mě to", ale žádná slova tu bolest nedokážou utišit. Žádná. V tu chvíli není nic, co by tu bolest zmírnilo. Máte pocit, že ta bolest nikdy neodejde. Jako byste měli v srdci díru. Díru, která tam zůstane už navždy. Prázdno. Lidé se vám sice snaží pomoci, ale je to na vás. Musíte se k tomu nějak postavit, nějak se s tím vyrovnat. Překonat to. Nějak. Každý se s takovou ztrátou vyrovnává jinak. Já třeba neustále myslela na to, co by si přála ona. Chtěla by, abych se mučila? Abych nevycházela z domu? Abych nežila? Abych neustále jen brečela? Nechtěla. A podle toho to taky vypadalo. Chodila jsem hodně ven. S kamarády. Snažila jsem se trávit čas s těmi, které mám ráda. Doma mi ji vše připomínalo a padaly na mě úzkosti. Nebylo to snadné.  Ani trochu. Byla to největší zkouška všech zkoušek. Nejtěžší období mého života. Všichni mi říkali, jak jsem silná, jak to zvládám, jak by na mě nepoznali, že se trápím. A já mezitím skoro nejedla, zhubla jsem asi šest kilo, pila jsem hodně vína a každý večer brečela do polštáře. Silná jsem se necítila ani trochu. Silná byla ONA. Doteď nechápu jak moc.

Teď momentálně se cítím silná a zároveň vlastně úplně slabá a zranitelná. Jsou chvíle, kdy cítím klid a jakési smíření, dokážu o těchto věcech mluvit, aniž bych brečela, a pak jsou dny, kdy je mi naprosto mizerně, koukám na starý fotky a videa, mám úzkosti a brečím jako želva. 

Je to událost, která mě změnila a která navždy ovlivnila můj život. Asi se s tímto nikdy úplně nesmířím. Asi se s tímto nikdy úplně nevyrovnám. Nebude den, kdy si na ni nevzpomenu. Na nejlepší ženskou na světě. Miluju. NAVŽDY.


A vzkaz pro všechny, kteří si tímto procházejí - věřte, že časem opravdu bude líp. Časem se ta bolest zmírní. Věřte mi.
P.

Další články, které by se vám mohly líbit

10 komentářů

  1. Nesmierne dojímavý a na druhú stranu krásny článok berúci dych. Ťažko sa mi hľadajú slová... Neviem si tú bolesť ani len predstaviť, no napriek tomu Ti rozumiem. Prajem Ti, aby si prežívala už len to pekné, drž sa Peti ♥

    OdpovědětVymazat
  2. Slzy v očích a svíravý pocit v hrudi. Tohle je mi hrozně moc líto a nedokážu si představit, čím sis musela projít. Stejně jako ty, i já se bojím definitivních věcí. Bojím se smrti. Mé. A ještě víc mých blízkých.
    Je mi to opravdu líto. Doufám, že už bude jen a jen líp.

    OdpovědětVymazat
  3. Je to krásný příspěvek s bolestivým příběhem. Bolest po mamince nepřejde, ale přeji ti, aby tvé další roky (a kroky) byly už jen o tom krásném.

    OdpovědětVymazat
  4. S dovolením i já se Peti přidávám. Ano, velmi dojemné a upřímné vyjádření bolesti duše a přesně tak bolest duše funguje. Pocit, že ti pukne srdce. Člověk tyto pocity může zažít i v jiných, ne definitivních situacích. Definitivní je ovšem nejhorší. A nikdo, kdo nezažije, nemůže vědět. Jak hezky napsala slečna výše, může ti rozumnět. Silná ? Nevím, jestli silná je to správné slovo, ale vlastně ano, je v tom i síla. Já to nazývám pudem sebezáchovy. Tělo je unavené, duše je unavená, mozek je unavený, ale musí se jít dál. Jsi statečená. A mimochodem, to slovíčko jsi velmi správně vybrala :-(

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za Vaše komentáře!

Blogerky.cz

Blogr.cz