Sebevědomí a přístup k sobě samé

Ahoooj!

Dnes tady pro vás mám další osobnější článek.

Už jsem psala jeden o optimismu, dnes to bude o sebevědomí a  přístupu k sobě samé. Véčné téma.

Seběvědomí jako takové ovlivňuje strašně moc oblastí našeho života, naše rozhodnutí, uvědomování si našich možností, schopností, ale také slabin a rezerv.

Co se týče mě samotné, řekla bych, že jsem se dostala do stavu, kdy mám zdravé sebevědomí. Konečně! Zlatá střední cesta. Ale stejně jako k optimismu jsem se musela nějakým způsobem dopracovat, bylo tomu tak i s mým sebevědomím. Na základní a střední škole jsem sebevědomá opravdu nebyla. Měla jsem mindráky, podceňovala jsem se a nevěřila jsem si.

Jak už to tak bývá, na každém si lidé vždycky něco najdou. Na základní škole se snad každý někdy stal terčem posměchu ostatních spolužáků. U mě se strefovali do mé postavy. Na základní škole jsem byla samá ruka, samá noha. Byla jsem hubená (hodně hubená), měla jsem malá (spíš žádná) prsa, malý zadek, téměř žádné boky, no prostě "ideál" :D Já si z toho příliš těžkou hlavu nedělala, ale neustálé vtípky ohledně toho zamrzely a nebyly úplně nejpříjemnější. Obzvlášť v tomhle věku se kritika a posměšky snáší hůře. A narážky bohužel pokračovaly i na gymnáziu.

Po nástupu na gymnázium jsem vyrostla o 12 centimetrů!!! A tím pádem jsem samozřejmě i nějaké to kilo přibrala. Pořád jsem ale byla poměrně hodně hubená, jen už jsem vypadala o něco víc jako holka. Stále jsem ale o sobě pochybovala. A to i přesto že mi kluci lichotili a skládali komplimenty. Měla jsem z mého těla mindráky a teď zcela upřímně - představa, že se před nějakým klukem svlíknu, mě neskutečně děsila! A aby toho nebylo málo, k narážkám na moje malá prsa a hubenost přibyly samozřejmě narážky na moji výšku (jsem žirafa). A tohle vše mně na sebevědomí opravdu nepřidávalo. Nejhorší na tom bylo, že si mě až příliš často dobíraly i moje nejlepší kamarádky. Jednou, dvakrát je to v pohodě, zasmějete se tomu, ale když to od nich slyšíte každý den, mrzí to. Musím ale říct, že moje nejlepší kamarádka z gymnázia se mi potom po nějaké době asi jako jediná upřímně omluvila. Prominula jsem jí to :)

Opravdu nevím, kdy nastal ten zlom, že jsem se začala mít mnohem víc ráda taková, jaká jsem. S příchodem na vysokou školu jsem si začala mnohem víc věřit a celé bakalářské a teď už i magisterské studium mně k tomu hodně pomohlo. Ať už k tomu mít se víc ráda a přijmout se, tak i k tomu, abych si mnohem víc věřila, věřila v samu sebe a začala být méně stydlivý člověk. Což se povedlo!

Jsem zdravá, mám skvělou rodinu, kamarády a tak co no - mám malá prsa, kulatý zadek a jsem vysoká. Tohle jsem prostě já. Moje výška je ale stále kapitola sama o sobě, s tou bojuji doteď. Snažím se brát ji jako přednost a poměrně se mi to daří. I když mám prostě občas slabší chvilku a přeju si, abych taková nebyla. 90 % lidí, se kterými se seznámím, se mě hned zeptá na pro mě klišovitou otázku, kolik měřím, nebo jen pronesou, že jsem vysoká. Jsem. Jsou ale věci, které nezměníte a musíte je přijmout (nebo se stresovat a brečet do polštáře). A tohle je přesně jedna z nich. Odstáté uši si můžete nechat přišít, vlasy si můžete nabarvit, žijeme ve světě nekonečných možností, ale co s výškou? Je potřeba nadhled, smíření, dělání si legrace ze sebe samé a zdravé sebevědomí. 

A víte co? Nechci být jiná. Mám se ráda. Opravdu mám. A vy se mějte taky!

Pokud jste článek přečetli do konce, máte můj obdiv! Nechte mi třeba nějaký pěkný komentář, pokud mě ještě nesledujete na sociálních sítích, tak byste určitě měli (:D), a to je ode mě už opravdu vše, mějte se krásně a zase příště!

P.