Petra Bartáková

Jsem člověk, kterému většinou nadšení z něčeho moc dlouho nevydrží. Vždycky mě začne něco bavit, jsem do toho zapálená, odhodlaná, ale po nějaké době mi zapálenost a odhodlání často dají sbohem. O to víc jsem ráda, že mi radost z blogování vydržela tak dlouho... V květnu 2015 jsem si po dlouhém váhání založila tento blog a napsala na něj můj první článek. Musím říct, že jsem se v blogování opravdu našla. Psaní mě bavilo už od malička a můj blog je prostor, kde se můžu vypsat a nějakým způsobem seberealizovat. Hrozně mě baví sdělovat ostatním moje dojmy skrze články, které sem píšu - ať už se jedná o kosmetické produkty, různé akce nebo moje myšlenky, které se mi honí hlavou. I proto nemám blog zaměřený jen na jednu oblast a momentálně to nehodlám měnit, protože si myslím, že by mě to jen zbytečně omezovalo. Jsem moc ráda, že se našli lidé, které moje články baví a kteří se na můj blog opakovaně vrací. Je skvělé vidět, že si články nepíšu jen pro sebe, ale že baví a třeba i

Některé věci děláme jen pro momentální potěšení a s vědomím toho, že další den nám zbudou jen vzpomínky, které když si vybavíme, usmějeme se. Ať už nás v životě trápí cokoliv, na nějakou chvíli se cítíme šťastní. A zároveň se bojíme konce. Pomíjivost okamžiku je krásná, ale bolí. Chceme, aby daný okamžik nikdy neskončil, ale právě vědomí toho, že skončí, ho dělá magickým a jedinečným.  Vše nemusí mít budoucnost. Všechny věci nemusíme dělat s otázkou, co bude dál. Nemusíme vždy jednat racionálně. Vím, o čem mluvím.  Neokrádejme se o krásný okamžiky. Buďme občas trošku sobci. Trošku naivní. Užívejme si chvíle ve společnosti někoho, koho máme rádi, takové ty chvíle, při kterých je nám hezky, mlčíme a pak z nás najednou vypadne: "Počkej, tohle si chci zapamatovat." A taky že jo.  #Život P.