...

Ahoj, všichni. Dnešní článek bude hodně osobní. Upřímný. Od srdce. A bude pro všechny. Pro ty, které nic takového nepotkalo (máte štěstí a závidím vám), i pro ty, kteří se s takovou situací museli vypořádávat nebo se zrovna vypořádávají. Život je někdy pěknej parchant. Nespravedlivej parchant, kterej vás dostane na kolena, na dno, ze kterého není snadné se odrazit. I já si na svoje dno už sáhla. Někteří z vás ví, že rok 2016 pro mě nebyl dobrým rokem. A jeho konec už vůbec ne. Nebudu sem psát celý příběh, přeci jen se tu asi nechci úplně otevřít a chci si něco nechat pro sebe, což doufám chápete. Věřte mi, stejně bych vás akorát ještě víc dojímala. A sebe ostatně taky. V únoru minulého roku jsme se dozvěděli o nemoci a já si najednou tak nějak začala více vážit všech společných chvil. Já jsem si jich sice vážila vždy, ale najednou to bylo prostě jiné. Chodily jsme na procházky, trhaly kytky u cizích zahrádek a smály se tomu, že nás někdo načapá, vařily jsme, seděly